Podívejte se na videodokument bojovníků za práva zvířat, který odhaluje utrpení při globálním obchodování se zvířaty.

Emily Dugan

Miliony zvířat jsou vystaveny zcela zbytečnému utrpení z rukou obchodníků s masem, když musí přežít dlouhé, vyčerpávající cesty přes celý svět, jen aby byla následně zabita na místě určení.

Alarmující důkaz jejich utrpení byl odhalen při tajném šetření prováděném deseti nejvýznačnějšími organizacemi za práva zvířat, včetně RSCPA (Královská společnost pro ochranu před násilím na zvířatech), Compassion in World Farming (CIWF – Mezinárodní organizace pro ochranu hospodářských zvířat) a World Society for the Protection of Animals (WSPA – Světová organizace pro ochranu zvířat). Šokující dokument zobrazuje, jak jsou zvířata, včetně koní, prasat, ovcí a kuřat přepravována v tisícimílových vzdálenostech přes celý svět, když by bylo možné je mnohem snadněji převážet ve formě mraženého masa.

Tisíce zvířat hynou cestou na nemoci, vyčerpání z horka, hlad a stres. Ta, kterým se podaří tyto nesnesitelné podmínky přežít, se vzápětí ocitají pod řeznickým nožem.

Tento dokumentární záznam je produktem koalice Handle with Care, která se snaží stmelit organizace za práva zvířat, aby společně bojovaly proti těmto odpudivým praktikám. Koalice, která se zasazuje pro změnu v zemích, jichž se to týká, již zahájila mezinárodní kampaň v několika státech, včetně Brazílie, Austrálie, USA, Španělska a Itálie.

Každý týden je po celém světě přepravováno přes milion živých zvířat, mnohá na velmi dlouhé vzdálenosti. Video odhaluje hrůzy pěti obzvlášť strastiplných cest. Austrálie, největší světový vývozce živých zvířat, každoročně posílá více než čtyři miliony ovcí na Blízký východ. Zvířata jsou transportována lodní dopravou, ve stísněných, špatně osvětlených kójích, přičemž cesta trvá 32 dní. Na jednom metru čtverečním v lodním nákladním prostoru se vedle sebe tísní tři ovce, což způsobuje, že mnoho zvířat uhyne zadušením dřív, než by se měla dostat o celé týdny později na jatka.

Ovce, které dorazí na místo určení živé, jsou následně vykrmeny, aby byly co nejtlustější, a mohly být poraženy v souladu s požadavky na tzv. „halál“ maso. Osmdesát procent australských jatek má certifikát halál, což nastoluje otázku, proč nemohou být ovce poráženy přímo v Austrálii a posléze přepravovány ve formě zmraženého masa.

K mnoha exportům živých zvířat dochází za účelem možnosti podvodného tvrzení, že jde o zvířata z domácího chovu. Ve Španělsku jsou tisíce koní ilegálně naháněny do kamionů na únavnou šestačtyřicetihodinovou cestu do Itálie. Kanadská prasata jsou odsouzena ke 4500 mil dlouhé cestě ve stejně strašlivých podmínkách po souši a po moři na Havaj, jen aby, když jsou poražena, mohly být jejich mrtvoly prodávány jako „maso z ostrovní produkce“. Celých devět dní se stovky prasat společně tísní v temném prostoru, kde stojí ve svých vlastních výkalech. Jsou vyčerpaná a hladová, přepadá je nevolnost a zvracení v důsledku mořské nemoci, dlouhá období čekají zcela bez potravy.

Hlavní výkonný pracovník CIWF, Phil Lymbery, prohlásil: „Krutost, jíž jsou tato zvířata vystavena, je ve 21. století zcela nepřijatelná. Jde o obchod, při němž musí miliony zvířat každoročně absolvovat kruté a zcela zbytečné cesty. Musí to přestat.“

Navzdory regulacím EU, které by měly chránit zvířata na sledovaných trasách, je koním odpírána adekvátní strava a voda a musí vydržet teploty až 40 stupňů Celsia.

Jo White, v zastoupení za Mezinárodní ligu pro ochranu koní (ILPH), řekl: „Přeprava na dlouhé vzdálenosti kvůli následné porážce na jatkách představuje to nejmasovější týrání koní v Evropě, přičemž hovoříme o počtu zhruba 100 000 zvířat ročně. ILPH je odhodlaná ukončit toto zcela zbytečné utrpení, spoléhá na přehodnocení legislativy EU v příštím roce, a naléhá na veřejnost, aby projevila svůj protest proti tomuto nehumánnímu obchodování.“

Zákony týkající se minimálních měřítek péče při přepravě živých zvířat jsou pravidelně ignorovány, přičemž mnoho je jich přepravováno v tak stísněných podmínkách, že nemají ani možnost si lehnout. Jen v Evropě je na cesty v délce až 70 hodin posíláno kolem šesti milionů zvířat, což je často vystavuje značnému utrpení.

K šetření úhynu během přepravy živých zvířat obvykle nedochází, pokud při transportu neuhynou více než 2 procenta kusů – ekvivalent zhruba 40 000 ovcí, které každoročně hynou v těchto nehumánních podmínkách.

Bojovníci za práva zvířat tvrdí, že riziku v důsledku přepravy živých zvířat by mohli být vystaveni i lidé, protože se mezi nimi mnohem snáz šíří nemoci, jako třeba ptačí chřipka. Britský obchod s živými zvířaty sice nedosahuje takového rozsahu jako v Austrálii, nicméně koalice požaduje, aby byla tato praktika ukončena natrvalo. Doufá, že v této kampani dosáhne stejného úspěchu jako při kampani proti přepravě živých telat z roku 1990, která se zasadila o to, že byl tento druh exportu v roce 1996 zcela zakázán. Jedna žena dokonce obětovala za tuto věc svůj život, když se odmítla zastavit před kamionem s nákladem živých telat na letišti v Coventry.

Po deseti letech udržování tohoto obchodu v patřičných mezích nicméně opětovně převážil tlak chovatelů, a přeprava byla znovu zahájena v roce 2006, když EU zrušila zákaz po poklesu případů BSE ve Velké Británii.

Každý rok je z Británie do kontinentální Evropy převáženo na 80 000 živých ovcí a jehňat. Bojovníci za práva zvířat věří, že by se s nimi dalo zacházet mnohem humánněji, kdyby byla tato zvířata poražena ještě před transportem. David Bowle z RSCPA řekl: „Naléhám na každého, aby podpořil tuto kampaň, tak abychom mohli zarazit tento krutý a zcela zbytečný obchod.“

„Živá zvířata na hromadě mrtvol.“

Utajený vyšetřovatel CIWF vypráví, jak byl svědkem toho, když do Bejrútu připlulo na lodi z Brazílie hovězí plemeno zebu:

„Když jsem vstoupil na palubu lodi, první věcí, která mne zarazila, byl zápach. Bylo to cítit, ještě než přistála, kombinace čpavku ze starých výkalů, pot těsně vedle sebe natěsnaného dobytka a motorové nafty z lodi.

„Nemusel jsem se dívat příliš důkladně, abych viděl důsledek. Ve chvíli, kdy jsem vstoupil na palubu, jsem spatřil dvě krávy; posádka je nebyla schopná vyprostit zpod živých zvířat, která musela v podstatě žít na jejich mrtvolách. Nejsem veterinář, ale vypadalo to, jako by byla v důsledku cesty naprosto vyčerpaná.

Posádka řekla, že mají na palubě 2500 kusů dobytka, a byla mezi nimi zvířata, která klesla k zemi a již nemohla znovu vstát, protože marně zápolila o prostor, ve kterém by mohla narovnat nohy. Byla tam tak stísněná, že neustále strkala do sebe navzájem, i když loď stála. Děsilo mne pomyšlení, jaké to muselo být, když se loď pohybovala. Bylo to velmi stresující prostředí; i pro mne to hluk motorů a tma učinily tam dole po pár hodinách nesnesitelným, a nedokážu si představit, jaké to muselo být pro zvířata na cestě v délce 7 – 17 dní. V Libanonu se teplota pohybovala kolem 30 stupňů, ale v kovovém nákladním prostoru stísněné lodi byla mnohem vyšší.

Zebu pocházeli z Brazílie, kde žili divoce na rozlehlých rančích, což znamená, že když byla zvířata nahnána do kamionů a později do lodí, naprosto nemohla pochopit, kde se ocitla. Zoufale narážela do stěn kamionů ve snaze nalézt cestu ven. A přepravci, v úsilí udržet je v maximální možné míře bez pohybu, je napakovali dovnitř tak těsně, že se mohla stěží hnout.

Jako by naprosto nebrali v úvahu, že mají co do činění s živou věcí, ne s neživým objektem. Stejné to bylo na lodi. Prostor, kde byla na této třítýdenní cestě držena, byl jednoduše kovová podlaha bez jakékoli možnosti se tam opřít či zachytit; v podstatě jako by zavřeli divoká zvířata do plechové konzervy.

A na samém konci tohoto brutálního procesu zcela ztratil smysl i samotný důvod jejich převozu v živém stavu, protože byla jedna před druhými pozabíjena, což byla praktika, která podle odborníků, se kterými jsem mluvil, vůbec neodpovídala požadavkům na halál maso.

A zatímco jsme tam stáli a filmovali, bylo jediným, nač jsem byl schopný myslet, toto: „Vždyť tohle je tak zbytečné a kruté.“

Prasata
Napakována těsně vedle sebe ve tmě jsou tato zvířata odsouzena k 4500 mil dlouhé cesta na Havaj. Trpí vyčerpáním, hladem a zvracením způsobeným mořskou nemocí.

Dobytek
Dobytek plemene zebu je nucen žít během strastiplné cesty ve svých vlastních výkalech; některá z 2500 zvířat na palubě umírají cestou na sluneční úžeh nebo respirační onemocnění. Zbytek je jich zabit ihned po příjezdu.

Koně
Tato zvířata jsou nahnána do kamionů a nucena absolvovat únavnou cestu, při které jim je odepřen adekvátní odpočinek, potrava a voda. A to všechno proto, aby pak mohlo být maso označováno jako „tradičně italského“ původu.

Kozy
15 000 zvířat týdně je napakováno do kamionů na 2500 mil dlouhou cestu, během které nedostanou nic k pití ani žrádlu. Teploty přesahují 40 stupňů Celsia a mnoho zvířat umírá na dehydrataci.

Ovce
Austrálie posílá každý rok čtyři miliony živých ovcí na barbarskou cestu na Střední východ. Jsou přepravovány v natolik stísněných prostorách, že mohou cestou umřít na zadušení. Po příjezdu jsou zvířata zabita podle zákonů halál.

Zdroj: The Independent
http://www.independent.co.uk/life-style/food-and-drink/news/exposed-the-long-cruel-road-to-the-slaughterhouse-781364.html